Tento způsob věštění se ani v nejmenším neshoduje s moderním přístupem psychologie ke snům, ale výborně ukazuje snahy starověkých věštců uhodnout ze snu budoucnost. Víra ve věšteckou sílu snu byla v té době mnohdy neotřesitelná. Ovšem už tehdy se našli vykladači, kteří tušili, že spíše než o budoucnost se jedná o splnění nevyslovených tajných přání. Zároveň věděli, že k správnému pochopení snu je třeba znát i širší souvislosti a životní okolnosti snícího, jeho problémy, plány, radosti a starosti . Do dnešní doby se zachovala zmínka o Alexandru Velikém, jenž měl při dobývání města Tyros sen, v němž viděl postavu tančícího satyra. Přivolaný vykladač snů dobře pochopil význam tohoto obrazu a vyložil ho jako „Sa-Tyros“, tedy tvůj Tyros. Sen vyjadřoval dobyvatelovu touhu.
Jak vysvětlovala sny antika ?
Základ antického chápání snu musíme hledat v antické mytologii a tehdejším chápání světa. Tehdejší představy o kosmu lze znázornit sledem soustředných kruhů, v jehož středu se nacházel známý svět, kterému vládl Zeus. Dále od středu ležely barbarské země následované mytickými zeměmi. Hranicí tohoto světa byl širý Okeános a za ním ležela říše zemřelých. Sny byly umístěny na kraji poznatelného světa na místě zvaném „demios oneiron“. Během spánku mohli, prostřednictvím boha snů Morfea syna boha spánku Hypnota, navštívit spící. Sny byly vlastně božím poselstvím. Vykladači snů „oneirokritikoi“ měli za úkol toto poselství tlumočit do srozumitelné formy. Tento obor „oneiromancie“ byl chápán jako věda a umění zároveň.
Antika se ovšem neomezila jen na pouhý náboženský výklad. Nad významem a smyslem snů se zamýšlela většina velkých myslitelů a filosofů. Nalézáme zde základ všech teorií snů, které přetrvávají do dneška. Teorie materialistické, analytické, lékařsko-psychologické, idealistické i okultní.
Již Homér rozlišuje sny na falešné a pravdivé, ovšem neuvádí jak je rozlišit. Myslitel Macrobius dělí sny na pět druhů. Na skutečný sen, který je možno alegoricky interpretovat, vidění přesné události v budoucnu, okulární sen znázorňující božstvo, insomnium beze smyslu a fantasma odehrávající se napůl při vědomí.
Jak vysvětlovala sny antika ?
Základ antického chápání snu musíme hledat v antické mytologii a tehdejším chápání světa. Tehdejší představy o kosmu lze znázornit sledem soustředných kruhů, v jehož středu se nacházel známý svět, kterému vládl Zeus. Dále od středu ležely barbarské země následované mytickými zeměmi. Hranicí tohoto světa byl širý Okeános a za ním ležela říše zemřelých. Sny byly umístěny na kraji poznatelného světa na místě zvaném „demios oneiron“. Během spánku mohli, prostřednictvím boha snů Morfea syna boha spánku Hypnota, navštívit spící. Sny byly vlastně božím poselstvím. Vykladači snů „oneirokritikoi“ měli za úkol toto poselství tlumočit do srozumitelné formy. Tento obor „oneiromancie“ byl chápán jako věda a umění zároveň.
Antika se ovšem neomezila jen na pouhý náboženský výklad. Nad významem a smyslem snů se zamýšlela většina velkých myslitelů a filosofů. Nalézáme zde základ všech teorií snů, které přetrvávají do dneška. Teorie materialistické, analytické, lékařsko-psychologické, idealistické i okultní.
Již Homér rozlišuje sny na falešné a pravdivé, ovšem neuvádí jak je rozlišit. Myslitel Macrobius dělí sny na pět druhů. Na skutečný sen, který je možno alegoricky interpretovat, vidění přesné události v budoucnu, okulární sen znázorňující božstvo, insomnium beze smyslu a fantasma odehrávající se napůl při vědomí.