V tomto

druhém stádiu prvního barda je proto možné mysticky prožít oba stavy, stav ne-já i stav já.
Poté, co prožijete tyto dva stavy, můžete chtít postihnout tento rozdíl intelektuálně. Stojíme zde před jednou z nejstarších otázek východní filozofie. Je lepší cukr jíst nebo být jeho součástí? Teologické polemiky a jejich paradoxy mají příliš daleko k prožitku. Díky tomu, co umožnila experimentální mystika pomocí látek rozšiřujících vědomí, může člověk prožít střídající se vhledy do těchto dvou stavů. Můžeš být šťastný, že znáš to, o čem akademičtí kněží mohou akorát přemýšlet.

Na této druhé úrovni

se rozvíjí zajímavý dialog mezi ryzí transcendencí a vědomím, že tato extatická vize se děje sama pro sebe. Záře prvního světla nezná žádné já, žádné představy. Druhý prožitek přináší určitý stav pojmového osvícení. Poznávající se já se vznáší v transcendentnu, kam obvykle nemá přístup. Jestliže se upamatuje na instrukce, vnější realita se nebude vtírat. Avšak střídání mezi stavy egem nezatížené jednoty a osvíceným, her zbaveným já, působí intelektuální extázi, která se vymyká jakémukoliv popisu. Předcházející filozofické čtení rázem nabude živoucího významu.

Čiré světlo

Nejlepší je, když dosáhnete Čirého světla okamžitě a poté se ho přidržíte. V opačném případě, když jste upadli do zájmu o realitu, připomenutím těchto instrukcí byste mohli dospět k tomu, co Tibeťané nazývají podružné čiré světlo.

A opět

jsou zde tací, ačkoli dříve úspěšní, kteří mohou sebou do sezení přinést své ego hry. Mohou chtít, aby někdo jiný měl určitý typ zážitku. Mohou uskutečňovat nějaké své cíle. Mohou na ostatní při sesi přenášet negativní, soutěživé či svůdné pocity. V tomto případě je třeba opět připomenout instrukce; připomenout jednotu všech bytostí, za totéž pokládat hanbu i slávu, za totéž mít ztrátu i zisk; zahodit vlastní ego-program a proplout zpátky k zářící blaženosti sjednocení.

Dokonce

i ti, kdo jsou dokonale znalí poučení a již dříve zažili osvícení, se mohou ocitnout v takovém settingu, kde těžké hry v chování ostatních je nutí do kontaktu s vnější realitou. Jestliže k tomu dojde, je třeba připomenout instrukce. Člověk, který zvládá tyto zásady, se může na vnější věci připravit. A ten, kdo umí kontrolovat vědomí, je nezávislý na settingu.

Když

je potom subjekt najednou hozen do vody, zjišťuje, že to neumí. Podobně je to s těmi, kdo mají teoretické znalosti o stavu ztráty ega, ale nikdy to nezažili v praxi. Nejsou schopni udržet nepřerušený tok vědomí, ve změněných podmínkách se stávají zmatení, nedaří se jim zůstat v mystickém vytržení. Bez pomoci průvodce z této příležitosti nemají žádný užitek. Dokonce i při všem, co průvodce může udělat, nejsou běžně schopni kvůli špatné karmě (těžkým hrám) rozpoznat vysvobození. Není se však čeho obávat, v nejhorším se zase dostanou zpátky na břeh. Nikdo se neutopil a většina z těch, co to zkusili, byla dychtiva vyplout znovu.

Příprava

a vedení tohoto druhu umožní stav osvícení i těm, u nichž by se nepředpokládalo, že ho rozpoznají.
V tomto momentě je potřeba vlídného varujícího slova. Čtení této příručky je nesmírně užitečné, avšak žádná slova nemohou zprostředkovat zkušenost. Člověk může být překvapen, polekán či potěšen. Je možné slyšet detailní popis toho jak plavat, a přesto nemít k plavání příležitost.

Zatím

jsme předvídali reakce přirozeně mystického introverta, zkušeného člověka a extroverta. Podívejme se nyní na nováčka, který je tímto stavem zmatený. Nejlépe je dát mu uklidňující znamení a jinak nedělat nic. Bude mít přečtenou tuto příručku a znát několik důležitých věcí. Když mu dáte pokoj, pravděpodobně propadne panice, a zvládne ji. Jestliže si přeje vedení, opakujte mu instrukce. Povězte mu, co se děje. Připomeňte mu, ve které fázi procesu se nachází. Pohněte ho, aby zanechal zápasu ega a navrátil se k Čirému světlu.